Poplatky

Pečovat můžete, ale zaplaťte

Že obecní útulky přistupují ke své činnosti a ke zvířatům z poněkud odlišné pozice, než útulky soukromé, všichni víme. Ty nejdůležitější rozdíly v postojích obecních a soukromých útulků zde připomenu, ale ještě dřív, než se do toho pustím, uvedu, co mě k tomu dohnalo:

Máme tady totiž zase nový zákon. Je to novela Zákona o místních poplatcích, která nabude účinnosti prvního ledna 2004. Podle této právní úpravy budou soukromé útulky (narozdíl od těch obecních) povinny odvádět místní poplatek ze psů.

Za prvního psa zaplatí soukromý útulek magistrátu až 1500,- Kč, a za každého dalšího psího chovance až 2250,- Kč. To znamená, že od soukromého útulku, který pečuje o pouhých 290 psích bezdomovců, vybere magistrát až 651750,- Kč ročně na místních poplatcích ze psů. Zákonodárci nemohou nevědět, že takovouto finanční zátěží veškeré soukromé útulky pro psy prakticky a okamžitě likvidují.

Co znamená pro provoz soukromého útulku částka 651750,-Kč a proč jsem zvolil pro příklad početní stav 290 psů, vysvětlím později. Nyní k těm rozdílům mezi obecními a soukromými útulky:

Historicky vzato, o pořádek a čistotu na ulicích se vždycky nějak musela postarat radnice. Odklízení mršin, jakož i všelijaké té zavšivené a prašivé havěti, která ohrožovala děti, trhovcům kradla uzeniny a kálela kde chtěla, měl v referátu obecní pohodný, neboli ras. V některých obcích tuto činnost vykonával pomocný personál obecního kata. Ten měl vždy po ruce nějakou násadu od popravčí sekyry a věděl si rady.

Tato historická praxe se nám ve své celostní podobě nedochovala. Od časů, kdy husitští obléhatelé Prahy po večerech z plezíru upalovali své zajatce na ohních, u kterých si sušili onuce, se mnoho změnilo. Odstraňování zavšivené a prašivé havěti z městských ulic, spolu s dalšími nepostradatelnými společenskými úlohami, do sebe kumuloval nově vytvořený orgán - obecní strážník. Změnilo se také cítění měšťanů k bezprizorným domestikovaným zvířatům. Nutno říci, že ve prospěch zvířat.
Beze změny a dokonale zakonzervován se nám dochoval, jednostranný pohled radních. Proto, když radnice formálně naplňuje společenskou poptávku měšťanů, dělá to jaksi „po svém“.

Z ulice odvezené zvíře si může v obecním útulku převzít původní majitel, či náhradní zájemce. Pokud ho zastihne naživu, ovšem. Každý si jistě vzpomene na nějakou mediální aférku na toto téma, nebo třeba i na všelijaké noční epidemie kašle, po kterých našli ráno ošetřovatelé v kotcích o padesát zvířat méně. Ty medializované příběhy však můžeme pokládat spíše za vrchol ledovce.

Každý, kdo se mnou kdy polemizoval o „selekci“ zejména obtížněji osvojitelných zvířat v obecních útulcích a nakonec se jako k poslednímu argumentu uchýlil k zahraniční praxi, nyní může vzpomenout svých zářných zahraničních vzorů a poctivě mi dát za pravdu.

Tomuto přístupu radnice se není co divit; je historicky daný a nikdy se ho nepodaří zvrátit, protože péčí radnice je především tvář města a nikoli tvář toho, co se musí z obce pravidelně odstraňovat a někam odvážet.

Na druhé straně, v každé větší obci najdeme dost a dost lidí, kteří se dívají kolem sebe a vidí, kteří jsou vybaveni soucitem, empatií, nejsou lhostejní a mají odhodlání pomáhat trpícím bytostem. Řadoví občané mohou mít alespoň k nejvýraznějším z nich ambivalentní vztah. Představitelé radnice k těmto lidem cítí přímo alergii. Není se čemu divit. Tihle lidé jsou totiž schopní v pravé poledne sypat holubům a po nocích chodí krmit toulavé kočky. Právě z jejich řad se rekrutují provozovatelé soukromých útulků.

Soukromé útulky mohou na první pohled vypadat stejně, jako obecní. Jsou totiž postaveny a provozovány na základě stejných zákonů, dodržují se v nich stejné hygienické předpisy, nutriční hodnota krmení vychází ze stejných závazných hodnot, účetnictví, či evidence zvířat je v obou typech útulků prováděna podle stejných závazných předpisů.

V čem je tedy rozdíl?

V motivaci provozovatelů, kterým jde především o to, aby každé zvíře dostalo příležitost prožít svůj život, a to i v případě, že jde o zvíře s takzvanou „sníženou perspektivou k osvojení.“

Zatím co prioritou provozovatelů obecních útulků, tedy radnic, je čistota a pořádek v ulicích obce a vše, co na ulicích nemá co dělat je vyváženo někam ven, prioritou provozovatelů soukromých je sociální práce se zvířecími bezdomovci.

Zatímco první typ útulků nezaručuje zvířatům, že se dožijí stáří, druhý typ to svým založením zaručuje. Z tohoto důvodu je z hlediska ochrany zvířat první typ útulků v podstatě těžko přijatelný, zatímco druhý je vysloveně žádoucí.

Soukromé útulky pro bezprizorná domestikovaná zvířata jsou totiž jedinou institucí, která na sebe vědomě a dobrovolně bere břemeno morální odpovědnosti člověka, vůči těmto bytostem. Úloha soukromých útulků je tedy nezastupitelná nejen pro ta zvířata, ale také pro morální kredit lidské společnosti.

Historická funkce radnice - ochránit měšťany před leprou, vzteklinou, špínou a zápachem je nepostradatelná. Postoj radních k bezprizorným domestikovaným zvířatům je však nezvratitelný, jak jsem už uvedl. Je daný výhledem z okna radnice a snad ho ani nelze radním vytýkat. Ostatně, abychom byli spravedliví, ochráncům zvířat bychom nějaký přemrštěný zájem o provoz města také podsouvali spíše neprávem.

Za ideální stav bychom tedy mohli pokládat, kdyby radnice pečovala o svou obec ve spolupráci se soukromým útulkem. Místo toho však přichází novela zákona, která může donutit veškeré soukromé útulky pro psy ukončit provoz.

Tento skutek zákonodárců bezprostředně ohrožuje existenci, potažmo holý život, několika tisíc zvířat. Spolu s tisícovkami životů zvířecích bezdomovců ohrožují zastupitelé i morální kredit společnosti, protože ten je nemyslitelný bez úcty k životu a bez přijetí odpovědnosti za vedlejší produkty civilizace.

Další významné rozdíly v činnosti obecních a soukromých útulků nalezneme v nakládání s majetkem, v hospodaření a financování. Nedokážu si odpustit alespoň dva příklady. První je z Prahy:

Když se největší pražský soukromý útulek - Ústav na ochranu zvířat dr. Matinové stal, do určité míry vlastním zaviněním, podnikem v likvidaci, zdálo se, že převzetí zvířat i majetku provede pražský magistrát bez problémů a rád. Převzetí činnosti tohoto ústavu ukládal magistrátu Zákon o obecně prospěšných společnostech.

Když páni konšelé zjistili, že Ústav doktorky Matinové má také dluhy, nastaly průtahy. Velkoryse vybudovaný ústav měl, mimo jiný majetek, také dosti krásnou a dosti velkou a zcela nevyužitou vilu, upravenou k ubytovávání zahraničních stážistů a k podobným příležitostem. Vilu bylo možné prodat, aby mohl pražský magistrát převzít ústav očištěný od dluhů. Obnos patnácti milionů korun, za které mohla být vila prodána, několikanásobně převyšoval tehdejší dluhy ústavu, takže by zbylo dost a dost na obnovení provozu, což navrhovali provozní zaměstnanci, doufající, že se ústav nějak vzpamatuje. Pražský magistrát si však přál převzít celý podnik bez dluhů a s vilou. Likvidátor těžko mohl vyhovět oběma protichůdným požadavkům magistrátu zároveň, takže vznikla nová patová situace.

Snad že se o věci už moc dlouho a moc různě mluvilo, rozhodl se magistrát pro akci, kterou nazval Kulový blesk. Spočívala v tom, že městští strážníci převezli všechna zvířata z Ústavu dr. Matinové do policejního útulku v Tróji.

A pak nastala zima.

Koho by napadlo, že nepoužívaný objekt je třeba v mrazech temperovat? Popraskaná vodovodní síť není jedinou škodou v objektu. Co dokáže tekoucí voda, si všichni dobře pamatujeme. Dnes tedy není vyloučeno, že o osudu některých částí areálu bude muset rozhodnout statik. Ve vile za patnáct milionů se vlivem tekoucí vody propadla podlaha prvního patra do přízemí.

Není divu, že se zároveň také z areálu ztratilo pár snadno přehlédnutelných drobností, jaké se dají těžko ohlídat, jako například rentgen a tak.

Předpokládám, že nikdy nikdo nebude bádat, kdo za tyto škody odpovídá a mohl bych se vsadit, že to v žádném případě nebude pražský magistrát.

To vše je samozřejmě definitivní tečka za Ústavem, kterému dala doktorka Matinová do vínku heslo:

„Ústav Dr. Matinové je asylem pro všechna zvířata, která to potřebují, bez ohledu na věk, druh, způsob postižení (slepota, ztráta končetin a pod.) a bez ohledu na to, odkud přicházejí.“

Můžeme se ptát, jestli uplynulý rok neudělal tečku také za existencí dokonale funkčního jednoúčelového stavebního komplexu, ve kterém zakladatelé prostavěli a proinvestovali přes osmdesát milionů korun.

Co tedy znamená pro provoz útulku částka 651750,-Kč a proč jsem zvolil pro příklad početní stav 290 psů?

Vydejme se do Brna za druhým příkladem.

Brněnský obecní útulek spravovaný policií má ve stavu 290 zvířat a rozpočet útulku pro rok 2003 byl 10 mil. Kč, s možností o 2 mil. Kč tento rozpočet přečerpat. Takže řekněme jedenáct milionů. Částka 651750,-Kč je podíl z tohoto ročního rozpočtu tak asi na 21 a půl dne. To znamená - 104,- Kč na den a zvíře.

Krom nového obecního útulku existuje v Brně také útulek soukromý. Jmenuje se Interpespension a sídlí na Kociánce. Dokud měl Interpespension s brněnským magistrátem smlouvu o opatrování „obecních“ zvířat, měl od magistrátu smluvně zajištěnou částku 27,30 Kč na zvíře a den. A kdyby Interpespension pečoval o pouhých 290 obecních zvířat, měl by podle představ brněnského magistrátu vyjít s částkou 651750,-Kč 82 dní.

To jsou ale v případě Interpespensionu jen čísla hypotetická. Jednak proto, že ani tuto částku magistrát Interpespensionu neplatil a v současnosti Interpespension vymáhá od brněnského magistrátu milionové pohledávky soudně a za druhé proto, že částka 27,30 Kč na zvíře a den zdaleka náklady na péči o zvířata nepokrývá, takže i kdyby byla řádně a včas placena, musel by provozovatel „obecní“ zvířata dotovat z jiných zdrojů. Takovýmito zdroji bývá často vlastní jmění provozovatele, nebo dary od sponzorů.

Je třeba si uvědomit, že vedle takzvaných „obecních“ zvířat jsou v soukromých útulcích také zvířata „státní“, to jsou taková, jejichž původní vlastník se do jednoho roku od nalezení zvířete nenašel. Že by stát na svá zvířata nějakému opatrovateli přispíval sice nemohu vyloučit, ale ještě jsem o tom neslyšel. V tomto případě Interpespesion od státu za takovou péči o opuštěná zvířata neobdržel jakoukoli finanční náhradu a musel na Českou republiku podat soudní žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výší cca 22 milionů korun.

Takto tedy vypadají vztahy mezi soukromými útulky a radnicemi a státem.

Na takovémto pozadí došlo k osudnému rozhodnutí zákonodárce.

V řadě velkých měst, kterých se problém bude především týkat, existují vedle sebe útulky obecní i útulky soukromé a je nutno si uvědomit, že v takovýchto obcích má radnice k soukromému provozovateli konkurenční vztah.

Zákonodárce, který se, jak se zdá, rozhodl soukromé útulky pro psy zlikvidovat, zvolil skutečně delikátní způsob: poplatky inkasované jedním z konkurentů, z kapsy druhého konkurenta.

Někteří právní experti nepředpokládají, že úmyslem zákonodárce bylo přivést privátní útulky ke krachu a spíše se domnívají, že k tomuto rozhodnutí zákonodárce došlo neúmyslným opomenutím. Konkrétní příběhy jednotlivých soukromých útulků však vypovídají o postoji státu a obcí docela jasnou řečí.

Brněnský advokát JUDr. Bohumil Záleský, který již delší dobu úspěšně zastupuje brněnský Interpespension ve sporech proti městu Brnu a proti České republice, k tomu řekl:

„Pokud zákon nebude změněn, pak se privátní útulky budou muset proti vymáhání výše uvedených poplatků bránit až před Ústavním soudem ČR. Přitom by podle mého názoru mohly mít naději na úspěch, neboť zákonodárce bezdůvodně vytvořil zcela nerovné podmínky v hospodářské soutěži mezi subjekty provozujícími obecní a privátní útulky.“

Při tom „rovnost podmínek,“ o které dr. Záleský hovoří, by měla být zaručena Listinou lidských práv.