***
Byl teplý jarní den. Zima odešla a do velikých letních žárů zbývalo ještě několik měsíců. Na tlustém pařezu jednoho z poražených stromů, které vroubily cestu do bývalé vesnice Čou seděl papoušek. Vypadal pohuble a ušmudlaně, přesto si čistil peří se stejnou vehemencí, jako v lepších dobách. Nedaleko od něj, tam kde končila stará zničená álej, na dohled od trosek vypálené vesnice, se lopotil jakýsi muž. Byl oblečen do šedivých hadrů a přes hlavu měl kápi, takže mu nebylo vidět do tváře. Soustředěně vykopával díru do země, ještě kypré po jarním dešti. Lněný pytel sazenic ležel hned vedle něj. Nedaleko od znovuobnovované áleje začínala poušť. V lehkém jarním větříku se ozýval její hlas, šepot tisíců písečných zrnek, které se přes sebe přesypávaly a třely jedno o druhé, hlas tichý, bez konce, a přesto pro tuto chvíli přehlušený těžkými údery krumpáče do zeminy.

Pohádka o zrnku písku
Jan Činčera

Bylo jednou jedno zrnko písku. Celou věčnost leželo v dutince prastaré skály na břehu moře. Slýchalo řev příboje i šeptání vln odcházejících za odlivu. V poledne na něj pražilo slunko a v noci mu do očí svítily hvězdy. Nu jistě, můžete říci, že takové zrnko písku nemá uši a proto nemůže nic slyšet a nemá oči a proto nemůže nic vidět. Ale jestli to řeknete, jste převelicí puntičkáři. Takové zrnko písku jistě nevidí ani neslyší tak jako vy či já, ale myslíte si proto, že je snad úplně blbé? Není. Tak vidíte. Naše zrnko písku prostě slyšelo řvát příboj a vídalo plakat hvězdy, cítilo hvízdání větru nad sebou a tulilo se před přívaly deště, bylo možná trochu omezenější v pohybu, ale kdo z nás nakonec není?
Zrnku písku to ostatně nevadilo. Leželo po staletí schoulené do své dutiny a vnímalo tep země. Až jednou mu výhled na sluneční kotouč zakryl stín.
"Ehm, ehm," odkašlalo si zrnko po chvilce, "buďte zdráv, pane racku. Máme to dnes ale krásné počasí, že?"
"Krásné?," zvolal racek ohnivě. "Tohle má být krásné počasí? Já, milé zrnko, já letím z dalekého jihu. Já jsem viděl Casablanku, ve které prohrávají milionáři své úspory a pak se střílí do hrudí kapslíkovými pistolkami, já vídal karavany velbloudů, zoufale hledající studny ve vyschlé Sahaře, já létal nad sluncem a pískem odrolenými pyramidami, já vám mohu povědět něco o světě. A já vám to povím! A povím vám, že takovéhle počasí není vůbec nic proti počasí, které jsem zažil, když..."
"Počkejte, počkejte," zastavilo jej zrnko, které z rackova brebtání cosi zarazilo. "Říkal jste něco o písku? Říkal jste něco o jiných zrnkách písku, než jsem já? Říkal jste, že snad někde jste viděl i jiná zrnka písku?"
"Cha chá," zasmál se bouřlivě racek chechtavý, "to se ví, ty blůmo blůmovatá. Ty znáš ze světa jenom co vidíš pár pídí nad sebou. To já, já viděl tolik zrnek písku, kolik si ve své zrnkovité tělo - palici ani neumíš představit. Viděl jsem celé země - celé světy - plné písku. Obrovské písečné duny, kde se zrnka spolu převalovala jedno přes druhé, povídaly si, šeptaly, brebentily, vřískaly a vzdychaly, toužily po sobě, milovaly se i opouštěly, když zavál vítr; milióny a milióny zrnek písku, takových jako jsi ty a takových, jaká nikdy v životě neuvidíš, protože roky, staletí, celé věčnosti tu budeš trčet, dokud se nerozpadneš na úplný prach..."
"Vezmi mne s sebou," zaprosilo zrnko. "Nebudu pro tebe znamenat žádnou přítěž. Jenom mne vezmi s sebou. A zanes mne do zemí, o kterých mluvíš. Zanes mne tam, kde žijí jiná zrnka, která jsou jako já. Uděláš dobrý skutek a ten se ti přičte k dobru, až budeš klepat na bránu ptačího nebe."
"Cha chá," zasmál se racek, "chceš cestovat? Tak si nasedni, jsem silný a tebe ani neucítím!" Nasadil si zrnko do mezírky mezi pírky pod pravým křídlem, zrnko se pevně chytlo a racek se zdvihnul. Vzlétl do výšky a zakroužil nad mořem. Pak vyrazil. A zrnko se drželo a koukalo. Skála, ve které prožilo celý dosavadní život jí mávala na rozloučenou, až to zrnko zabolelo. "Ani jsem se s ní nerozloučilo," myslelo si. "Ale tak to možná v životě bývá. Opouštíme - a někdy ani nestihneme říci sbohem." Chvíli se zamyslelo nad hloubkou své myšlenky a když se zase vzpamatovalo, skála zmizela z obzoru a všude kolem bylo jen moře.
A racek s ním letěl vzduchem jeden den, druhý i třetí. Čtvrtý den se před nimi objevila země. "To je země," ohlásil racek zrnku pyšně. "Je to jiná země, než ta, ve které jsi až dosud bydlel. Pokaždé objevím nějakou jinou zemi. Já totiž - "
Ale zrnko už se nedozvědělo, co poutavého mu chtěl racek říct. Samou zvědavostí se tak vyklonilo ze svého úkrytu, že se zapomnělo držet a vypadlo. Chvíli bezmocně mávalo ručičkama, ale pak si uvědomilo, že zrnka žádné tlapky nemají a tak to nechalo být. Zvolna padalo vzduchem a než se vzpamatovalo, zabořilo se do záhybů turbanu chlapce Alího.
Chlapec Alí procházel ulicemi města a zrnko zvědavě sledovalo jeho ruch. Vnímalo barvy tržiště i pach rybiny, hladila jí látka chlapcova turbanu a hřálo rozpálené slunce. Ale nikde nevidělo jiná zrnka písku. "Snad ještě přijdou," říkalo si. Ale nepřišly.
Chlapec Alí došel domů a pověsil turban na hřebík. A tam zrnko zůstalo a čekalo. Zprvu myslelo, že se brzy dočká, ale byl to omyl. "Už nikdy nebudu nosit tento ošklivý turban," myslel si totiž chlapec Alí, "je mrzutý a protivný. Raději už nikdy nevyjdu ven na ulici." A jak si usmyslel, tak také udělal. Od té doby nevycházel z domu a když se chtěl podívat na přírodu, museli mu jí sluhové jeho otce (který byl naštěstí velice bohatý) ukazovat na obrázkách. Byl to ale opravdu divný chlapec. A zrnko zatím čekalo na turbanu na svou příležitost, čekalo den, dva, rok, dva, deset, dvacet. Chlapec se mezitím oženil, vzal si fiflenu Fiflu z protějšího domu, ale ani tehdy nevyšel z domu a ženu mu museli přinést až pod nos.
A protože už dávno nebyl chlapec, ale dospělý muž, byť se choval opravdu podivínsky a někdo by řekl, že vrcholně obskurně, stal se po nějaké době otcem. Narodil se jim chlapeček, který dostal jméno Fiflen Alí I.
Fiflen Alí byl docela zvláštní, protože na rozdíl od svých rodičů to byl docela obyčejný kluk. A když mu narostla hlavička, objevil ve skříni na hřebíku starý tatínkův turban. "To je ale hezký hadřík," pomyslel si, "ten si dám na hlavu." A učinil tak a vyběhnul i s turbanem a naším zrnkem písku ven.
A jak tak pobíhal ulicemi, naše zrnko písku se probralo z letité katalepsie, sklíčenosti, malomyslnosti a malomocnosti a pořádně se rozkoukalo. Co teď, říkalo si. Mám využít příležitosti a seskočit, i když tu kolem nejsou žádná zrnka písku, nebo ještě čekat a skončit pak třeba další roky ve skříni na hřebíku? Jsou to ale dilemata!"
Nu, co byste mu poradili vy, milé děti? Máte na výběr ze dvou možností:
Rozhodněte se a pak si dočtěte pohádku podle vámi zvoleného konce.

Konec B
Zrnko dobře vědělo, že nic se nemá uspěchávat přes míru. "Než na odpornou silnici se silným dopravním ruchem, to se radši vrátím zpátky do šatníku," říkalo si. A tak se také i stalo. "Je to ale opravdu odporný turban," povzdechnul si Fiflen Alí I. po návratu z města domů. "Co se dá dělat, musím už navždy zůstat doma, tak jako můj otec." Odhodil turban do kredence, kde ho po několika dalších desetiletích sežrali moli. Moli zrnko nesežrali, neboť moli zrnka nejedí. Zrnko tedy zůstalo v kredenci a přemýšlelo. "Je tu tma a nejsou tu žádní kamarádi," říkalo si. "V mé staré dobré skále bylo aspoň sluníčko a občas jsem si mohlo povídat s racky. "Možná to byla nejlepší léta mého života." Ale ať už tomu bylo jakkoliv, byla to minulost a vzpomínat na minulost, jak víme, stojí za houby.

Co z celé pohádky vyplývá? Celkem nic, neboť jak můžete sami navrhnout, konce obou variant pohádek si lze představit i zcela jinak.

Konec C
Zrnko moudře a odvážně seskočilo na ulici, neboť dobře vědělo, že příležitost je třeba popadnout za pačesy a kdo zaváhá, nedostane oběd. Dopadlo tedy na ulici a než se vzpamatovalo, přišlápla jej k zemi podrážka. Zrnko se zachytilo ve spáře podešve a nechalo se unášet.
Byla to mladá a krásná dívka, která se odcházela po náročném studiu raně sumerské literatury odreagovat na pláž. A zrnko tam šlo s ní.
A tak se konečně dostalo tam, kam chtělo. Rozloučilo se s podrážkou - a už padlo do náručí svých nových kamarádů. Všude kolem, doprava, doleva, dopředu i dozadu, na všechny světové strany kam jenom zrnko mohlo dohlédnout, všude byla nesčetná a nespočetná zrnka písku, švitořila jedno přes druhé, přátelila se i hádala, milovala i nenáviděla, sbližovala a s větrem zase oddalovala, a naše zrnko písku teď bylo velice, převelice šťastné, protože vědělo že teď, teď je konečně doma, doma to znamená mezi svými, tam kam svým srdcem vždycky patřilo...

Konec D
Rozvážné zrnko neseskočilo na poblinkanou dlažbu plnou chcíplých koček a padlých žen, nechalo se unášet chlapcem Fiflenem Alím I. dál a dobře učinilo. Neboť byl parný den a chlapci se zachtělo zchladit se trochu na pláži.
A tak se zrnko konečně dostalo tam, kam chtělo. Rozloučilo se s turbanem (nutno říci, že se značnou úlevou) - a už padlo do náručí svých nových kamarádů. Všude kolem, doprava, doleva, dopředu i dozadu, na všechny světové strany kam jenom zrnko mohlo dohlédnout, všude byla nesčetná a nespočetná zrnka písku, švitořila jedno přes druhé, přátelila se i hádala, milovala i nenáviděla, sbližovala a s větrem zase oddalovala, a naše zrnko písku teď bylo velice, převelice šťastné, protože vědělo, že teď, teď je konečně doma, doma to znamená mezi svými, tam kam svým srdcem vždycky patřilo...
Můžeme se tedy, milé děti, znovu zeptat, co z celé pohádky vyplývá? Vyplývá z ní, že ve skutečnosti nemáme ve svých rukách vůbec nic, protože ať se rozhodujeme, jak se rozhodujeme, nakonec za nás rozhodne někdo jiný? Že život je ošklivá a zlá děvka, taková, která našeptává malým chlapečkům, aby nenosili turbany se schovanými zrnky písku a mladým studentkám sumerské literatury, aby morálně upadávaly na chodník?
Ne ne, tak tomu není. Život je velice krásný. Jenom je třeba jej brát s převelikou pokorou, s radostí ze všeho hezkého a věčnou nadějí v lepší příští ve chvílích, kdy stojí za houby.
A to je, milé děti, konec pohádky o zrnku písku.

PhDr. Jan Činčera, nar. 1973, vystudoval na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze. Aktivní v environmentálním hnutí. Dlouholetý praktik v oblasti ekologické výchovy a vzdělávání, dlouhodobě se zajímá o ekologickou etiku, filosofii a politiku.