"O osud některých svěřenců se ale zaměstnanci bojí i z jiných důvodů. Útulek by se podle nich v budoucnu mohl podobat zařízení pro zvířata v Tróji. "Tam nenechávají dožít přestárlá zvířata. Způsob zařízení útulku to tam neumožňuje," uvedla vedoucí měcholupského domova pro zvířata Dagmar Kouřimová. Šéf trojského zařízení Václav Steinbauer, o kterém se hovoří jako o možném novém vedoucím, tvrdí, že to není pravda. Přesto ale připustil: "zvířata v Měcholupech jsem už viděl, nějaká ta injekce by tam asi byla nutná."
Pracovníci měcholupslkého útulku pro své starší svěřence naléhavě hledají nový domov.
"Ujměte se jich!" prosí.

      Něco bych si rád zrekapituloval:
      V Měcholupech mají padesát či šedesát psů starších šesti let, u kterých mají zaměstnanci obavu, že vzhledem k věku bude o jejich osvojení menší zájem, než u mladších zvířat. Protože jsem už útulek navštívil, vím, že tam momentálně není jediný pes, který by třeba nemohl na nohy, byl chromý, nebo nevyléčitelně nemocný. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že ani desetiletý pes zdaleka není žádný stařec.
      Jak to ten pan Steinbauer asi myslel?
Za pár dní jsem dostal mail s přílohou. Ta příloha byl zápis z návštěvy zástupců Nadace na ochranu zvířat v Měcholupech z 2.7.2002.
      Cituji jen kratičký úryveček:

"...povinností města je postarat se jeden rok o toulavá zvířata a zajistit pro ně útulek, kde setrvají do doby, než se najde oprávněný majitel nebo nový zájemce, po roce přechází tato povinnost na stát, a protože bohužel město i stát se zdráhají poskytovat dlouhodobé útočiště špatně umístitelným zvířatům..."

A basta fidli.

S Čertíky nejsou žertíky
      Téměř celá dvě desetiletí jsem prožil v blízkosti svého učitele a Mistra. A po celá tato šťastná léta jsem se od něho jen výjimečně vzdálil víc než několik kroků.
      Až potud jde o sdělení docela banální, jaké najdete na první stránce celé řady knížek. Často se mi ale těžko vysvětluje, že tímto mým Mistrem byl pejsek. Abych si zachoval vážnost, musím tady uvést dvě skutečnosti:
      Za prvé:
      Stará moudrost praví, že svého učitele nosíme skrytého v sobě, snad někde v srdci, ale bývá výhodné najít si někoho z masa a kostí (ale třeba i z kamene, nebo z kůry, dřeva a listí), do něhož si můžeme promítnout své otázky a on nám je vyzrcadlí zřetelnější, jasnější a s jádrem odpovědi, která se v nás rodila právě ve chvíli, kdy nás napadlo otázku položit. Možná, že k takovémuto "učitelství" existuje i nějaký talent, ale ten, kdo ho má, snad o něm nemusí ani vědět a možná je to ten stejný talent, který potřebujeme ke správnému "žákovství", to jest, k umění naslouchat, dívat se a ptát a nemít patent na rozum. A to je dar či talent zásadního významu, protože nám umožňuje, jestliže ho rozvíjíme a využíváme, nebýt slony v porcelánu, vnímat, co se kolem nás děje a nenechávat za sebou spoušť a spáleniště.
      Za druhé:
      Náš Čertík měl skutečně řadu povahových znaků, které jsou pro takové Mistry typické. Nejvýznamnější z nich spočíval v tom, že všude, kde se Čertík objevil, ustávaly sváry a nesoulad a že v jeho blízkosti začínali lidé myslit smířlivěji a konstruktivněji. Jak to dělal, jak a proč to fungovalo, nevím.
      Kdysi, to jsme byli oba, já i Čertík, o mnoho mladší, nás přivedl život a zaměstnání do areálu jednoho z pražských klášterů. Ctihodní bratři komentovali Čertovu povahu slovy:
      "No jo, vždyť on dokonce i chodí ve flanďáckém," a naráželi tak na jeho černý chlupatý hábit s bílým krajzlíkem.
      Jednou, když už bylo z jakýchsi důvodů nevyhnutné Čerta nějak zvlášť uctít, přišel kdosi s myšlenkou, udělit mu titul opatského almužníka, ačkoliv almužník obyčejně bývá ten, kdo jménem představeného nějaké hmotné požitky rozdává, zatím co v Čertově případě to bylo spíše naopak. Čert našel v klášteře uplatnění, mimo jiné i jako listonoš. V průběhu několika dlouhodobějších telefonních poruch či rekonstrukcí běhal s lejstrem za obojkem z kanceláře do kanceláře a jak vytušil do kterých dveří má zahnout, dodnes nechápu. Nebylo to ostatně jeho jediné povolání. Pásl stejně kvalitně křečky, kozy i hříbata a nikdy ho to nikdo nemusel učit. Zkrátka, bylo ho vždy a všude plno a všude byl akceptován a všude byl přínosem a dobrým duchem společenství.
      A na takovémto pozadí se rozvíjela naše hra na žáka a učitele, během které mě občas zamrazilo, když se hra proměňovala v realitu, což se stávalo stále častěji, jak jsme tak stárli, já o něco pomaleji než Čert, a v posledním období jeho života, kdy mne nejvíce potřeboval a také já jeho, už šlo o holou skutečnost, bez náznaku hry nebo kratochvíle.
      Čert nás opouštěl dlouho, pomalu a postupně. Smrt si každého připraví důkladně.
      Už neskotačil. A jak ubývalo fyzických sil, ubývalo i té hýřivé invence jeho psí dušičky. Ale s jakou důstojností a krásou. Ono to vůbec nevypadalo, jako úbytek sil a mentálních možností, ale jako když se Čert k něčemu probouzí. Jako by začal oddělovat podstatné od nepodstatného, hlušinu od zlata. Byl stále stejným strůjcem pokoje, ale bylo v tom více usebrání a ticha. Nejvíce času věnoval spánku a mnozí z přátel, kteří nás v té době navštěvovali, přiznávali, že přicházejí hlavně proto, aby si Čertíka mohli pochovat a vychutnávat mír, který z něho vyzařuje.
      Po období tohoto duchovního vzmachu, kdy mu ze všech jeho životních nadání přetrvávala jen schopnost rozdávat pokoj a tišit trápení, přišel čas vrátit i tento pozoruhodný dar. Čert se stal bytostí, která už nemá vůbec nic, jen to, co může dostat od nás. Byl absolutně bezbranný a na nás závislý, pokorný a tichý, nyní soustředěný spíše na své problémy. Rozdíl spočíval hlavně v tom, že to, co doposud rozdával, nyní potřeboval dostávat od nás. Vyžadoval nepřetržité chování. Naše společnost pro něho byla to nejdůležitější.
      Mojí ženu fascinovala tato životní křivka, ale zejména způsob jejího uskutečnění a vyjádřila to po svém:

Jen Boží Duch se vznášel nad vodami,
než v běhu věcí nastal zlom.
Bůh Otec tehdy z Lásky stvořil Slovo,
v lotosu Bytí zrodilo se Óm…

V jediném slůvku obsažen je vesmír
temnota
světlo
ticho
hrom
Tvořivý duch i tělo unavené
Nebesa
Země
ptáček
strom

A duše, když je přesycena tvary,
své útočiště najde v tom,
že uloží se do náruče Boží.
A prostorem se nese - Óm…

      Čertík měl v posledním období své pozemské pouti různé nároky, obdobné jako kterýkoli starý člověk. Bylo třeba mu pomoci na nohy, když o to požádal, potřeboval ošetření a tak dále.
      Pro nás tyto týdny nebyly jen a jen idylické, protože jsme pozorovali, jak přes veškerou myslitelnou péči a podporu Čerta ubývá a ubývá. Ale ověřil jsem si tehdy, že dělat a dávat úplně všechno, navzdory neodvratnému blížícímu se zmaru, a způsobem, jako bych tento zmar mohl odvrátit, je nejen jediné etické východisko, ale také jedna z mála životních situací, kdy člověk nad hlavou uslyší křídla andělů.
      Nebylo to mé první setkání se smrtí, ale bylo to mé první setkání s přirozeným umíráním. S umíráním, jak se sluší a patří, bez přetržení života infarktem nebo výstřelem a tváří v tvář tomuto ději jsem měl příležitost velice ostře vnímat to, co jsem dosud znal jen knižně: že smrt a umírání může být drahokamem v klenotu života, jestliže život byl klenotem, dotvořením smysluplné kompozice, jestliže život byl touto smysluplnou kompozicí a připomínal jsem si, že takhle nějak umírali největší duchové naší planety, s účty uzavřenými, vše co mělo být vykonáno, bylo vykonáno a nic nezbývá k vykonání.
      Ačkoliv všechno, co by se mohlo skrývat pod pojmem "zábava" je mi už desítky let bytostně cizí, skutečnost, že tady jeden můj chlupatý bližní prožívá a jako by vědomě tvoří korunní moment své životní dráhy, mne ještě intenzivněji přibližovala k samotné dřeni životních pravd a propůjčovala mi téměř jasnovidnou vnímavost pro falešné tóny, které se v běžné komunikaci tolerují a často ani nerozpoznávají a velice jsem stál o to, aby do našeho domova podobná rušení nepronikala. A takto, tváří v tvář nejskutečnější Skutečnosti, jsem prožíval nejintenzivnější a nejočistnější exercicie svého života. Situace nás otevírala a umožňovala nám dávat, nebo spíše vracet to nejopravdovější z nás tomu, kdo to právě potřeboval.
      Přibližně týden po Čertíkově odchodu uzavřel své pozemské poslání veřejnosti dobře známý muž, který svou laskavou moudrostí mnohokrát k prasknutí naplnil velký sál pražské Lucerny.
      Můj stůl trvale zdobí dvě fotografie. Jsou to dva portréty starců, dvě tváře, kterým rozumím. Vzpomínám nad nimi, jak srovnával zvířecí a lidskou tvář Rabindranath Tagore. Bílé skráně na mých fotografiích jsou tiché a čisté, jako krajina čerstvě zapadaná sněhem. A v jasné a tiché krajině tváří, září oči láskyplným porozuměním.
      Čertík nás opustil devátého května. Do aféry v Dolních Měcholupech scházelo půl druhého měsíce.

Bílá stavení, šedý mourek, šedá realita
      Na prohlídku mě pozvali už při prvním rozhovoru. Objekt je přímo u silnice a jakžtakž dostupný městskou dopravou.
      První budova, kolem které musíte projít, je dvoupatrová, moderní, přesto ale vkusná vila. Kus za vilou uvidíte rozsáhlý přízemní objekt, který slouží jako vstupní hala a recepce. Celé je to bílé a lahodí to oku. Průhled mezi objekty, od silnice oddělený ozdobnou mříží, slouží jako okrasná zahrada a tou dohlédnete až k pavilonům s místními svěřenci. Světlá, čisťounká vstupní hala sousedí s ordinací veterináře a díky velkým zaklenutým oknům a sem tam nějakému oblouku nemá v sobě nic ze špitálnické odcizenosti.
      V recepci mi přidělili mladého ošetřovatele z oddělení psů, jako společníka k prohlídce, protože žádný z návštěvníků se po objektu nesmí pohybovat sám. Můj perfektně zdvořilý průvodce dbal úzkostlivě toho, aby mi ukázal opravdu jen to nejnutnější a co nejrychleji mne "vyexpedoval do koček", to znamená, předal průvodkyni, která mne bude provázet dalším oddělením. V útulku se totiž přísně dbá, aby se péče o psy a kočky prováděla odděleně a aby ošetřovatelé přecházením z oddělení na oddělení netraumatizovali zvířata přenášením pachů.
      Ten mladý muž, který se mě zbavil se stejnou profesionalitou, s jakou celý den odstraňuje vše přebytečné z kotců svých svěřenců, zasluhuje jen a jen chválu. V útulku už poznali, co to jsou účelové pomluvy a šikany a není nic divného, když si neznámého šťourala, který chce všechno vidět, drží od těla.
      Oddělení psů se skládá z řady přízemních pavilonů s výběhy. Karanténa se na první pohled liší od ostatních pavilonů výběhy oddělenými sklem. Spojovací chodba svou svažitou podlahou a perfektní čistotou přece jen trochu připomíná nemocnici, a uklizenost jako před vizitou v celém areálu přímo bije do očí.
      Poněkud bizardně působí další objekt - podsaditá věž, uložená pod obrovským pletivovým šturcem. Zde žijí kočky. Drátěný poklop, dosahující vysoko nad budovu, má městským kočičkám umožnit jejich nejmilejší kratochvíli - procházky po střechách. Zdejší členitá střecha s terasou byla přímo za tímto účelem projektována a jistě jim vyhovuje.
      "V kočkách" jsem se setkal s šedým mourkem, kterému podávají pravidelně léky na srdce a který je pod stálým lékařským dohledem. Později jsem viděl i fenečku, která bere inzulín a je slepá. Všechna zvířata mne překvapila dobrou psychickou kondicí.
      Vybudovat takovýto přijatelný a bezpečný domov pro opuštěná zvířata bylo už před řadou desetiletí snem skupinky nadšenců, které kolem sebe sdružila akademická malířka M. Dorazilová.
      Paní Madla Dorazilová hýřila nápady, energií a dokázala své přátele inspirovat a motivovat. Svou invenci i svůj čas rovnoměrně dělila mezi svou tvůrčí činnost a opuštěná zvířata. Je dlužno jí také projevit vděčnost za to, že většinu záchranných akcí také financovala ze svých honorářů.
      Ačkoliv ochránce zvířat nikdo nezavíral za jejich činnost do vězení, nouzi o dobrodružství neměli. Pamětníci vzpomínají například na byt v pražském Konviktu, který si vyhlédl nějaký občan vyšší kategorie. Aby ho mohl získat, bylo nutno stařenku, která byt obývala, vystěhovat. Stařenka nechtěla a také neměla kam jít. Tak si občan vyšší kategorie obstaral soudní výměr a vystěhovali ji násilím. Totiž, vystěhovali její majetek. Na stařenku se v tom zmatku nějak zapomnělo. Nějaký soudruh od Veřejné bezpečnosti byt zamkl a zapečetil. I se starou paní a jejím psem uvnitř. Jestli v tom okamžiku už nežila, nebo jestli zemřela v zamčeném bytě později, se už nikdo nikdy nedoví. Vyjící pes upozornil sousedy, sousedi upozornili ochránce zvířat. Upozorňovat příslušníky Bezpečnosti na jejich drobné chybičky by bylo tenkrát dosti neprozřetelné. Jak odtamtud vyprostili pološíleného psa a jak se postarali o důstojné uložení stařenčiných ostatků, se už dnes nikomu nechce vykládat.
      V kruhu přátel paní Madly Dorazilové bychom byli našli i zakladatelku a mecenášku měcholupského zařízení JUDr. Dagmar Matinovou.
      Dr. Matinová získala restitucí značné finanční prostředky a rozhodla se použít je všechny ve prospěch potřebných zvířat. V roce 1992 byla založena nadace Dr. Matinové.
      První, provizorní útulek byl zřízen v Česticích. Stavební parcela v Měcholupech byla pořízena za šestnáct milionů korun. Stavba byla dokončena a domov pro zvířata byl otevřen v roce 1995. Toho se bohužel Dr. Matinová už nedožila, zemřela čtvrtého ledna 1994.
      Z původního jmění nadace 104 milionů korun se prostavělo a proinvestovalo cca osmdesát milionů. Připočteme-li cenu pozemku, investice a tři roky provozu provizorního útulku v Česticích, zjistíme, že na provoz měcholupského zařízení nezbývá. Po smrti paní doktorky Matinové přibylo na konto ještě 24 milionů. z dědictví. Podle propočtu ekonomů měla tato částka pokrýt provozní náklady na tři roky a bylo posláním správní rady nadace, aby se postarala o další chod zařízení získáváním dalších prostředků.
      "Neudělali vůbec nic a když došly peníze, tak se vypařili," hodnotí činnost první správní rady vedoucí útulku paní Kouřimová.
      Ještě za "činnosti" první správní rady, když už peníze docházely, byl změněn status z nadace na obecně prospěšnou společnost.
      "Předsedkyní druhé správní rady se stala paní Semelová. Jmenovala ji první správní rada při své rezignaci. Prý to tak mají ve stanovách," vypráví vedoucí útulku.
      Druhá správní rada vyhlásila bankrot a od 14. 1. 2002 je >Ústav na ochranu zvířat JUDr. Matinové< podnikem v likvidaci. Tak zněl oficiální název tohoto zařízení.
Je třeba na tomto místě také zmínit jednu ze základních idejí zakladatelčiných, kterou tam sice nemají vytesanou do mramoru, ale kterou jedním dechem umí odříkat kterýkoli zaměstnanec:
      "Ústav Dr. Matinové je asylem pro všechna zvířata, která to potřebují, bez ohledu na věk, druh, způsob postižení (slepota, ztráta končetin a pod.) a bez ohledu na to, odkud přicházejí."
      Takovouto unikátní (Bohužel unikátní!) institucí vskutku ústav byl a vedle zvířat s trvalým handicapem prošlo zařízením mnoho fyzicky a psychicky zubožených zvířat, které tady vyléčili a kterým našli nové, vhodné umístění. Měl jsem možnost se zde setkat s externím spolupracovníkem, který se jako dobrovolník ujímá převýchovy psychicky poznamenaných psů, aby je později sám umístil k novým majitelům, nebo přivedl zpět do útulku, kde už se po převýchově pro ně snáze najde další zájemce. Takovýchto k smrti ustrašených nebo agresivních jedinců prý převychoval tento dobrovolník více než 1600!
      Neodpovědné nakládání správních orgánů s odkazem Dr. Matinové přivedlo provozní pracovníky útulku, od vedoucí až po posledního ošetřovatele, do trojnásobně těžké situace:
      Zaprvé ekonomické:
      Nejednou se už octli v situaci, kdy v pokladně neměli ani korunu a potravu pro chovance kupovali na nejbližší den - ze svého. Sami při tom občas zůstávali bez výplat, nebo dostali jen její část.
      Za druhé morální:
      Náhlý úpadek útulku přinesl s sebou nejrůznější dohady a fámy, také díky jen velice kusé informovanosti veřejnosti sdělovacími prostředky, což mohlo ovlivnit mínění a chování donátorů a příznivců útulku.
      A za třetí existenční:
      Podnik v likvidaci, samozřejmě, jednoho dne přestane existovat. A co dál? Zaměstnanci dostali výpověď ze svých pracovních poměrů a kusou informaci, že útulek převezme s veškerým majetkem pražský magistrát a spravovat jej bude městská policie podobně, jako již existující útulek pražského magistrátu v Tróji. Toho se zaměstnanci obávají a mají k tomu proklatě závažné důvody:
      Po idejích doktorky Matinové by totiž bylo veta!
      "Režim" městského útulku v Tróji spočívá mimo jiné v tom, že přijímá jen zvířata nalezená na území města, a pes, nalezený metr za hranicemi Prahy, by se do útulku nedostal. Zvířata do útulku přicházejí z nejrůznějších důvodů. Vezmeme-li jen ty nalezené, těch je v Měcholupech cca 75% pražských a zbytek tvoří zvířata nalezená za hranicemi města. V Měcholupech pokládají za samozřejmé přijmout zvíře invalidní. Takováto zvířata nemají v Tróji šanci. Vedoucím je tam pan Steinbauer, který tak rád vykládá reportérům o injekcích. Tento pan Steinbauer by měl také převzít vedení útulku v Měcholupech.
      Zařízení v Tróji, (s pojmem útulek bude vhodné dobře hospodařit) má pověst odpudivou. Se zaběhlým psem, který se dostane do Tróje se už nemusíte setkat. Může se totiž stát, že přijdete pozdě.
      Jeden případ pro ilustraci:
      Cituji z oznámení odboru životního prostředí městské části Praha 9, Č.j. OŽDP 6698/01/Pohl:

      "Po našem zjištění ztráty Rexe byl kontaktován Útulek Troja. Tam nám bylo sděleno, že Rex byl dne 21/6 2001 kolem 14.00 h utracen. Důvodem byla stará neléčitelná zlomenina zadní nohy a údajné léze na hřbetu psa. Pes byl prý neperspektivní. Nebylo bráno úvahu to, že se o psa může přihlásit majitel. Při nálezu měl Rex na sobě náhubek. Rex se zaběhl nedaleko od svého bydliště do prostoru f. KONE, kde hlídací služba nahlásila Útulku Troja přítomnost neznámého psa. Pes byl do Útulku Troja přivezen odchytovou službou v 19.00 h. Po svém pobytu v Útulku ani ne 19 h byl dle rozhodnutí veterinárního lékaře utracen. Rex neměl žádná akutní zranění, krvácení atd."

      "Magistrát všechno přikryje," domnívá se vedoucí měcholupského útulku, paní Kouřimová.
      Případ padesáti koček usmrcených v Tróji bezdůvodně v jediném dni domněnku paní Kouřimové rozhodně nevyvrací. Zprávu o kočkách přinesla Česká televize. Potom se za případem slehla země. Zaměstnanci, kteří by o tom mohli něco říci, dostali výpověď a zmizeli. Bylo těžké je najít a ještě těžší s nimi hovořit. V dnešní době každé dítě vytuší proč.
      "Když jste začal o těch kočkách, lekla jsem se, že jste nějaký známý toho ďábla," řekla mi jedna z bývalých pracovnic trójského zařízení.

      Nakonec jsem ještě pokládal za důležité zjistit, jak hodnotí situaci obtížněji osvojitelných zvířat v měcholupském útulku inspektorka Ligy na ochranu zvířat, bývalá členka zastupitelstva pražského magistrátu a poslední předsedkyně správní rady Ústavu na ochranu zvířat JUDr. Matinové, paní Semelová. Řekla mi, že nemůžeme dělat účet bez hostinského. Ptal jsem se na těch padesát psů ze všech stran, ale odpověď byla stále táž: Nemůžeme dělat účet bez hostinského. Nakonec přece jen neodolala paní Semelová mému naléhání a vyjádřila svůj ryze osobní názor bez hostinského. Svou myšlenku věnovala panu Steinbauerovi a Ústavu na ochranu zvířat JUDr. Matinové:
      "Von tam nebude moct dělat žádný velký seky, protože ví, že po něm lidi pudou."
      Dobrá. Ale jako záruka legálního zacházení se zvířaty, mi to asi nebude stačit.

O kvalitách a hodnotách a o úctě k životu
      Historicky dělíme domácí zvířata do dvou skupin. Na ta užitková, která se chovají k potravním účelům a na ta užitková, která jsme si zotročili. Z těch druhých se časem stali naši partneři a přátelé. Především kůň a pes získali v lidské společnosti mimořádné postavení pro své psychické, společenské a dokonce morální vlastnosti. Je zapotřebí jmenovat oddanost, obětavost, věrnost, statečnost, vytrvalost, a tak dále.
      I usmrcování příslušníků té první skupiny domácích zvířat je v tradiční společnosti od pradávna spojeno s vědomím odpovědnosti:
      Jestliže je zapotřebí nějaký život zmařit, nesmí to být nadarmo. Usmrcené zvíře se zužitkovává celé a beze zbytku, včetně kostí a kopyt.
      V Čechách bylo dokonce v jistých časech nesnadné, objednat si v hostinci pečené sele, neboť zde poráželi jen dospělé jedince, jak můžeme vyčíst z cestopisných pramenů.
      O úctě a respektu k té druhé skupině domestikovaných zvířat si můžeme něco přečíst třeba od Jindřicha Šimona Baara.
      Řadu ohavných excesů v zacházení se zvířaty přinesla myslivost, jedna z nejhanebnějších kapitol lidských dějin. Dnes již konečně kritizovaný hon na lišku nevypadal vždycky stejně. Jedna z jeho historických variant končila tím, že myslivec vyhazoval spoutanou lišku do výšky a nechal jí dopadat na zem, dokud se neumlátila. Ve chvíli, kdy umírání této lišky přestávalo být divácky atraktivní, obdržela od myslivce "ránu z milosti", která podle dobových požadavků měla být vedena s šermířskou grácií.
      Jedním z těchto mysliveckých excesů byly masakry pořádané následníkem trůnu Ferdinandem d´Este. Když Ferdinand vykrvácel v Sarajevu, přineslo to možná potěšení daňkům, jelenům, zajícům a koroptvím, ale lidskému pokolení následující léta mnoho potěšení nepřinesla. Tady není možné nepřipomenout si pozoruhodný poznatek Lva Nikolajeviče Tolstého, že totiž jatka, ve kterých hynou lidé, nezmizí ze světa, dokud na světě budou jatka, ve kterých hynou zvířata.
      Je zajímavé pozorovat, jak se v moderní době vyvíjí úcta k životu jakoby dvěma protichůdnými směry:
      Na jedné straně přibývá eticky motivovaných vegetariánů, množí se záchranné programy pro volně žijící zvěř, přibývá sociálních programů pro bezprizorná domestikovaná zvířata. Na druhé straně, konzumní orientace této civilizace přináší co by své přirozené důsledky či průvodce ztrátu empatie, bezohlednost a krutost, ztrátu vědomí sounáležitosti, egocentrismus a sobectví. A tak dále.
      Dáváme přednost jakohodnotám před skutečnými hodnotami, protože opravdové hodnoty by nás zavazovaly a závazky jsou zatěžující, nepohodlné a na překážku v další honbě za konzumem nových a neotřelých požitků. S lidmi i zvířaty uzavíráme jakopřátelství, nebo je jakomilujeme, jsme jim jakověrní a cítíme k nim jakoodpovědnost.
      Když panu Zykovi zabili v Tróji psa Rexe, vypracoval bývalý Rexův ošetřující lékař zprávu, ve které stojí tato věta:
            "...pes byl ve stavu, kdy kvalita jeho života se rovnala kvalitě průměrného zdravého psa."
      Tato věta nejenže svědčí o okolnostech Rexova usmrcení, ale je zajímavá také jinak. Obrat "kvalita života" je v tomto smyslu běžně užívaný také v humánní medicíně. Svědčí to opět o konzumním chápání života v naší civilizaci:
      Nositel Nobelovy ceny za fyziku Stephen Hanking, který se snad dvacet let nezvedl ze svého invalidního vozíku a pohybovat nemůže dnes již ani jedním prstem, ale neustále pracuje a tvoří, by měl mít podle tohoto mustru menší kvalitu života, než klacek, který s půllitrem v ruce mlátí pěstí do herního automatu, ale je zdravý jako buk a nikde ho nepíchá? To se mi nějak nezdá.
      Ale háček je ještě v něčem jiném:
      Konzumní přístup k životu strhl pozornost na kvalitu života a zcela upozadil jeho hodnotu. S životem je to podobné, jako například s klíčem. Kvalita klíče spočívá v tom, že je z mosazi, nebo železa, ale jeho hodnota závisí od toho, že nám otevírá dveře k pokladu nebo k domovu.
      A myslím si, že i kulhavý Rex pana Zyky by rozpoznal skutečnou hodnotu životů obou uvedených osobností a nějak by ji vyjádřil. A myslím si, že by k tomu rozpoznávání použil tytéž nástroje, jakými já poznávám skutečnou hodnotu života v chromém, nemocném a vyčerpaném zvířeti.

      Polemika o zabíjení zvířat v zásadě není možná. Jde totiž o konfrontaci etického postoje k Životu a konzumního přístupu k životům a těžko bychom našli průsečník mezi těmito rovinami
      Jakési zárodky polemik na téma zabíjení zvířat přesto vznikají. Budeme-li je ale sledovat pozorně, zjistíme, že cílem není konfrontace názorů a hledání pravdy. Je to jen takové testování člověka člověkem, který v tom marasmu nechce být sám. Je to stará známá touha po bratrství ve špatnosti, připomínající například onkologické pacienty, kteří si jdou spolu tajně zakouřit.
      I když je to jen takový krátký taneček, který má končit tím sbratřením, stojí za to popsat, jak takový pokus o sbratřování obyčejně vypadá:
      Začít se může celkem typickou námitkou:
      "Ale přece nemůžete srovnávat zvířata a lidi."
      Tím je "otázka" zabíjení zvířat nastolena, protože "zabíjení zvířat" a "propastný rozdíl mezi zvířetem a člověkem" jsou z hlediska účelu témata komplementární. Nezabere-li protějšek už na citovanou námitku, dojde ještě obyčejně na vědu a nejnovější vědecké poznatky. A protože iniciátoři takovýchto debat zpravidla neumějí vědecký poznatek, kterým chtějí podepřít svůj postoj reprodukovat, nabízejí mi knihu, kterou si určitě mám přečíst. Tím náš taneček definitivně končí. Obyčejně potom cítím ze svého protějšku rozpaky člověka, kterému nebyla umožněna dohoda na tichém švindlu.
      Nic proti vědě, samozřejmě, tím méně proti poctivým vědcům. Ostatně ti, kteří maskují svoji zpustlost a bezohlednost vědeckými postoji, s vědou zřídkakdy mívají něco společného a většinou ani netuší co to věda je a jaké je její poslání.
      Když Mahátmá Gándhí, Albert Schweitzer, Gustav Sicher a jiné nepopíratelné morální autority vykládají své nauky úcty k životu, zprostředkovávají nám své poznání z oblastí, které nekonečně přesahují rámec toho, v čem materialistická věda nalézá své působiště. Proto je přinejmenším neprozíravé pokoušet se tvořit nějaké etické závěry pouze na základě vědeckých poznatků. Majoritní společnost sice ony vysoké morální autority raději nezpochybňuje, ale nekompetentnost materialistické vědy působit autoritativně v této oblasti nenahlíží, nebo předstírá, že nenahlíží. Průměrný představitel majoritní společnosti totiž vytahuje z rukávu argumenty k podpoře toho, co se mu chce udělat, místo aby své konání přizpůsobil poznané pravdě. A k tomu účelu mu nevyhovují zásady nějakého vysokého mravního kodexu, ale báječně se mu k tomu hodí vědecké objevy. Těmi totiž lze inzultovat "nám tak propastně vzdálená zvířata" stejně snadno, jako "méněcenné lidské rasy".
      A zatímco náš svět je stále týž a v mravních kodexech zprostředkovaných největšími světly naší planety se po dlouhá tisíciletí nezměnilo, protože nemohlo změnit ani písmenko, přicházejí dennodenně nějaké nejnovější vědecké objevy a než vystoupají do zenitu své slávy, aby nakonec zapadly přinejmenším v nezájem, jsou nad horizontem nové, převratné a epochální objevy.
      Například ještě před necelým stoletím panoval světový vědecký názor, že zvířata necítí bolest. Dnes nás z toho může jímat hrůza. Proč hrůza? Proč v nás něco takového nevyvolává shovívavý usměv? Protože jsme tenhle, kdysi snad také nejnovější vědecký objev implantovali do svých norem chování. A tak to bylo s vědeckými objevy odjakživa. A zatímco vědecké objevy zapadaly za západní horizont, jejich otisk v našem nepřirozeném, zpitvořeném etickém kodexu zůstával.
      Patřím ke generaci, která ještě byla nucena v biologických praktikách na základní škole pitvat živé žáby. Bez ohledu na traumata, ze kterých se děti pak musely léčit, bez ohledu na pozvracené učebny. A samozřejmě a hlavně: bez ohledu na naprosto zbytečnou a neuvěřitelně krutou smrt těch pitvaných žab.
      Veřejné diskuse o etice ve vědě jsou v našich dějinách žhavou novinkou. A protože předmětem těchto diskusí jsou nejčerstvější vědecké objevy, nevědí vlastně diskutující o čem mluví. To se totiž bude vědět teprve, až tyto objevy budou za svým zenitem. A také z tohoto důvodu je elementární úcta k Životu základní podmínkou k normálnímu fungování lidské společnosti.
      Lidská společnost, jejíž křehkou stabilitu udržuje jedině stále vzrůstající spotřeba, je ovšem normálnímu fungování na hony vzdálena a své příležitosti porozumět Životu se vzdaluje tak, jak stoupá její spotřeba životů na jatkách, bojištích, i v laboratořích.
      Jedním z důsledků lhostejnosti a neodpovědnosti spotřebně orientované majoritní společnosti je ostatně i potřeba existence rozsáhlých humanitárních iniciativ, ať už uskutečňovaných mezi lidmi, či zvířaty.
      Je s podivem, že ještě nikdy nikdo nařekl, že představitelé této majoritní společnosti právě pro svou lhostejnost, neodpovědnost a konzumní přístup k životům musí být z rozhodování o humanitárních otázkách diskvalifikováni. Nutnou a snad základní kvalifikační podmínkou k humanitární práci je totiž právě ona osvícená úcta k Životu.
      V humanitární oblasti fungují, podobně jako snad všude, nějaké zákonitosti vycházející přirozeně z povahy věci samé. Je nutné je poznat a akceptovat. A pokusíme-li se tyto přirozené zákonitosti nahradit nějakými vlastními, umělými pravidly, nemáme se co divit, že jsme se rázem ocitli někde, kde jsme nechtěli být.
      Ať už nám to tedy bude znít sebeexotičtěji, povolání k humanitární práci, ať už mezi lidmi, nebo mezi zvířaty je svého druhu duchovní disciplina. Proč? Protože duchovně motivovaná osoba rozpoznává ve svém klientovi skutečnou hodnotu života, bez ohledu na to, v jakém stavu se k ní klient - člověk, nebo klient - pes dostane. Protože takováto osoba bude život klienta, tento jeho klíč k pokladu nebo k domovu opatrovat, ať už se nám zdá být kvalita tohoto života jakákoli.
      A ne jenom proto, aby se v útulcích pro zvířata a konec konců také v útulcích pro lidi nevraždili klienti, je takovýto člověk žádoucí: on totiž svým postojem zapadá do oněch přirozených mechanizmů a tím pádem není strůjcem deformací, například tím, že by do věci vnášel jakékoli osobní ambice, nebo jak se dnes moderněji říká partikulární zájmy, nerozhoduje komu ano a komu ne, nevznikají kolem něho pletichy a podobně. Nemůže dospět k hranici svojí obětavosti, protože jeho obětavost žádnou hranici nemá. Autorita a mnohdy i prestiž takovéto osoby má zásadní vliv, mimo jiné i na kulturu financování jeho práce.

      Financování různých sociálních činností je problém. Firmy vynakládají na sponzorování jen nepatrný zlomek prostředků, které investují do reklamy. I tak se na sponzorství dívají jako na tvrdý byznys. Samotné jednání i podmínky obdarování jsou pro obdarovaného nedůstojné a sponzoři jednají arogantně a z pozice síly.
      Také priority tradičních sponzorů jsou, pragmaticky nahlíženo, poněkud neprozíravé: pro protřelého mandatáře je obstarání třech milionů na uspořádání motokrosové soutěže práce tak na dva, tři dny. Ale zkuste za stejnou dobu obstarat pár desítek tisíc pro nějaký dětský stacionář. To je panečku tvrdší oříšek.
      Rozdíl mezi činností toho mandatáře a té duchovně motivované osoby někde v terénu je asi v tomhle: zatímco mandatář láká sponzory, tato osoba otevírá lidem oči. Takže ona nepotřebuje obcházet s aktovkou z drahé kůže klimatizované kanceláře, protože lidé chodí za ní. Přicházejí jí poděkovat, že se ujala jejich podílu společenské odpovědnosti a dávají jí na to prostředky. A to je přirozený stav věcí a tam kde funguje, není třeba žádných paragrafů, ani vznešených preambulí.

      Z podobných důvodů z jakých je záhodno respektovat přirozené zákonitosti humanitární práce a nevnášet tam cizorodá, nepatřičná, vlastní pravidla, aby mechanizmus nepřestal fungovat, není možné kombinovat protichůdné etické přístupy k živým bytostem. Žádné zařízení nemůže být tak trochu útulek a tak trochu koncentrák. Takovýto hybrid prostě neexistuje. Je to tím, že elementární principy, které za těmito protichůdnými přístupy stojí, spolu prostě nespolupracují. To my rozhodujeme, budeme-li spolupracovat s jedním, nebo druhým. Pojmenovat, nebo personifikovat tyto principy si můžeme každý, podle svého založení.

Padesát bytostí, čekajících na smrtící injekci
      Zápis z návštěvy Nadace na ochranu zvířat, která se v Měcholupech uskutečnila 2.7. 2002, jsem už citoval. Na této schůzce se mluvilo o perspektivách měcholupského útulku, promýšlel se také osud padesáti takzvaně neperspektivních psů. Mezi alternativami o kterých se tam vedla řeč, byla jedna docela pěkná: Adopce na dálku.

"...zájemce by si mohl vybrat jedno konkrétní zvíře, které si sice nemá možnost vzít domů a pečovat o ně, ale na které by přispíval (podle výpočtu nákladů ročně na psa malého nebo velkého vzrůstu nebo na kočku). Měl by možnost to zvíře navštěvovat a případně s ním navázat bližší kontakt. Tato akce by vyžadovala náležitou propagaci, evidenci a přesné vyčíslení nákladů na jednotlivá zvířata. Přesto by to mohl být dobrý směr, kterým by se mohla ubírat podpora těchto zařízení ze strany veřejnosti."

      Závěrem zdravím tu hrstku vyčerpaných, ale nevýslovně statečných svatých bláznů, kteří v Ústavu na ochranu zvířat JUDr. Matinové od rána do večera dělali pro své svěřence to nejlepší, co jen mohli dokázat. A když se přiblížil soumrak, přemístili se do přípravny, aby tam přes noc přichystali krmení na zítřek.
      Až do posledního dne.