Odpověď na otázku, jaký trest hrozí člověku, který topí koťata je poměrně jednoduchá.

Zákon na ochranu zvířat proti týrání (č. 246/1992 Sb.) utopení či jiné metody udušení zvířat jednoznačně zakazuje. Občanu, který se tohoto přestupku dopustí lze uložit pokutu do 10.000 Kč a v případě opětovného spáchání přestupku to může být pokuta až do výše 15.000 Kč. Za opětovné spáchání přestupku se považuje situace, kdy se občan opakovaně dopustí stejného jednání v posledním roce a byla mu uložena pokuta pravomocným rozhodnutím. To znamená, ten, kdo se přestupku dopustil, musí být vypátrán, musí mu být toto jednání dokázáno a o jeho vině a trestu musí být rozhodnuto rozhodnutím, proti kterému se již nelze odvolat. Pokud by koťata topil chovatel, tj. osoba, která kočku chová za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů, byla by pokuta ještě vyšší (50.000 Kč a 200.000 Kč).

Poněkud jiná situace by nastala, kdyby na utopení zvířete bylo pohlíženo jako na trestný čin ve smyslu § 203 trestního zákona, tzn. jako na jednání, kdy dojde k úhynu zvířete v důsledku jeho utýrání. Kdyby se takový případ dostal až před soud, obžalovanému by bylo nutné dokázat, že tím, že kotě utopil, usmrtil jej způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení. Schválně zdůrazňuji slovo "nepřiměřenou". My, kdo čteme tyto stránky, se jistě shodneme na tom, že utopit zvíře je zrůdné, že je to utýrání zvířete, a že trest, který lze za tento trestný čin uložit (odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest), je v některých případech i nízký. Ovšem před soudem by otázka, jestli je kotěti způsobena utopením nepřiměřená bolest či utrpení, byla zřejmě předmětem znaleckých zkoumání a šetření.

Pokud by však policie dostala oznámení o podezření z trestného činu týrání zvířete tím způsobem, že někdo utopil kotě, s největší pravděpodobností by šetření uzavřela tak, že byl spáchán přestupek a "věc" by předala k šetření a případnému potrestání pachatele obci.

Tím se dostáváme k tomu, které orgány vykonávají působnost na úseku ochrany zvířat. Kromě Ministerstva zemědělství, Ústřední komise pro ochranu zvířat a orgánů veterinární správy jsou to obce, které přestupky na úseku ochrany zvířat projednávají. Jinými slovy, ať na špatné zacházení se zvířaty upozorníte kterýkoliv orgán, bude případ (s výjimkou těch nejhroznějších skutků) předán obci, která se jím s největší pravděpodobností nebude zabývat vůbec nebo trest neuloží, protože je dost nemilé dát pokutu Pepíkovi od vedle "jen" proto, že nastrkal koťata do pytle a ten hodil i s obsahem do rybníka. Tento problém by měla vyřešit novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, která by měla dát větší pravomoci orgánům veterinární správy, které vykonávají dozor nad dodržováním zmíněného zákona.

Na závěr si dovoluji připojit osobní zkušenost. Asi přede dvěma lety jsem ve stejné záležitosti učinila dotaz na Ústřední komisi pro ochranu zvířat, poté, co jsem zjistila, že v rodině starosty v obci, kde žiji, se bez skrupulí topí koťata. Dostalo se mi odpovědi, že starostové obcí jsou v problematice ochrany zvířat pravidelně školeni a zřejmě pro ujištění, jak je u nás o zvířata příkladně dbáno, mi byl zaslán text zákona na ochranu zvířat proti týrání. Jsem přesvědčena, že zmíněný starosta o tomto zákoně v životě neslyšel, a že situace je obdobná v drtivé většině českých vsí a vísek.

Ke zlepšení situace dojde zřejmě až tehdy, až se podstatně zvýší společenská poptávka po lepším zacházení se zvířaty. Jinak řečeno, až se normální lidské chování se zvířaty bude těšit takovému zájmu jako např. registrované partnerství, nehodovost na našich silnicích atp. Tím nechci v žádném případě snižovat důležitost uvedených příkladů.

Lenka PIPKOVÁ

1) v písemné nájemní smlouvě, ve které se sjednává tzv. VOLNÉ NÁJEMNÉ a jeho výše závisí na SOUHLASNÉ VŮLI OBOU ÚČASTNÍKŮ, v daném případě majitele domu a paničky jezevčíka. Volné nájemné může být jednostranně změněno majitelem domu pouze v těch případech, kdy podmínky změny nájmu jsou ve smlouvě výslovně uvedeny (např. v závislosti na míře inflace). Jinými slovy, se zvýšením nájmu by musela dotyčná paní souhlasit a tento souhlas vyjádřit podpisem změny nájemní smlouvy. Souhlasit by nemusela za předpokladu, že již někdy dříve s majitelem domu uzavřela nájemní smlouvu, ve které by bylo výslovně řečeno, že majitel domu má právo sám o své vůli zvyšovat jí nájemné z toho důvodu, že má paní v bytě psa. Tato situace je však velmi málo pravděpodobná a spíš předpokládám druhou, dále uvedenou variantu.

2) paní zřejmě bydlí v bytě s tzv. REGULOVANÝM NÁJEMNÝM, které majitel domu může sice jednostranně zvýšit, ale pouze v souladu se zvláštním právním předpisem, kterým byla či je vyhláška o nájemném. Majitel může změnit i výši úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a měnit další podmínky nájemní smlouvy, avšak vždy tato změna musí být v souladu s tím, co mu již zmíněná vyhláška dovoluje. Problém je poněkud komplikovaný tím, že tento „zvláštní právní předpis“ byl Ústavním soudem zrušen, situace v oblasti regulace nájemného se stala poněkud nepřehlednou a toho využívají majitelé domů a mnohdy vytvářejí na nájemníky nepřiměřený tlak s cílem zvýšit jim nájemné. Každopádně skutečnost, že někdo něco vlastní, ať už je to pes či třeba lednička, nemůže být v žádném případě důvodem k tomu, aby mu bylo zvýšeno nájemné. Majitel by mohl po paní maximálně požadovat to, aby uhradila škody způsobené pejskem v domě, např. úhradu mzdy uklízečky, která přišla po psovi vytřít dům mimo stanovenou dobu. V žádném případě však nemůže být důvodem zvýšení nájemného skutečnost, že někdo vlastní jakékoliv zvíře.